Duben 2012

Jak jsem cestoval s Křížem, křížem krážem kolem celého světa (aneb jak vidí Češi zbytek světa)

27. dubna 2012 v 16:48 Ty ,,vtipné"
V prvé řadě chci vyvrátit vaše chybné myšlenky, které se zajisté po přečtení nadpisu vyskytly ve vaší hlavě.
Nikde jsem totiž necestoval jak Ježíš s křížem na hřbetě.
Jednou mi totiž při jednom dlouhém zimním večeru napsal mail nějaký 90 letý cestovatel Jarda Kříž. Údajně si mě koupil ve slevomatu za poloviční cenu, abych mu dělal nosiče při jeho cestě kolem světa za méně, než 80dní. Tak jsem si řekl: ,,Darovanému dědovi na zuby nekoukej" (žádný totiž nemá) a rozhodl se nosiče mu dělat. ,,Alespoň prý uvidím lán světa" povídají mi doma. Jelikož jsem zdatný sportovec (dohodím krikeťákem 12minut a 5kilometrů uběhnu za 12metrů) žádnou kondiční přípravou jsem tomu nevěnoval. Navíc sem si říkal, že takový dědek se bude všude loudat a já na něj beztak budu všude čekat. Nadešel den D. Hodina H. Minuta M. Sekunda S a sešli jsme se na místě M. No…Jinými slovy 4.7.2011 v 16:50:45 jsme se sešli v odletové hale brněnského letiště.
První cíl naší výpravy bylo Polsko. Letěli jsme do Krakowa.

Já Polsko znám jen z těch velkých rodinných nákupů, kdy matky lítaly po městě a ,,šukaly" kde co, aby to následně koupily domů. Tátové pili pivo Królewskie a my caparti se nudili, jak jen to bylo nemožné. Tahle návštěva Polska však byla jiná. Tady nenakupovaly matky, ale Jarda Kříž. Nakupoval všechno možné. Hlavně jídlo na cestu. Prý je tu levno! Kupoval spoustu brambůrek, slaných preclíků a slaného pečiva s tím, že tu sůl z nich můžeme použít v Rusku na posyp, až napadne sníh. Dále kupoval pravé české máslo z Wroclawy a taky pravou polskou hořčici, která se údajně hodí jako impregnace na náš stan. V centru města stihl ještě během krátké návštěvy dát jednomu žebrákovi jménem Pelech Splašek ,,zaručeně pravá" česká jablka.

Naše další cesta pak vedla letadlem do Berlína.
Jarda Kříž tu má prý známého hvězdáře jménem Uve Filtr a u něj si před každou výpravou nechá číst z hvězd. Dozvěděli jsme se, že naše výprava bude poměrně úspěšná a že doma Jardovi mezitím nedali čtyři metráky uhlí. Poté jsme navštívili berlínskou zeď, bývalé domy zubaře Mengeleho a skautského vedoucího Hitlera, pak taky hospodu bývalého brankáře Maiera, která se jmenuje ,,U Vršovického dloubáku". Tady jsme dostali zelenou čapku se štětkou, zajódlovali si, dali jedno pravé Bavorské pivo z 8 litrového půllitru a pak se vydali na letadlo do Itálie.

V Itálii nás uvítalo typicky Italské počasí. Jarda mu říkal ,,Italiano ty píčo." Když už jsme byli v Itálii byl by hřích neochutnat pravou Italskou točenou zmrzlinu. Za 355 eur, což je můj invalidní důchod, nám ji umíchal zmrzlinář Maximo Zmrzlini. Já si nechal namíchat jednu strračatelu, ostrrružinovou a borrruvkovou. Všechny bohužel chutnaly jako nějaká náhrrražka… Pak mě Jarda pozval do místních lázní, které v Římě zůstaly ještě po pradávných Římanech. Jejich majitel Giovanny Skočdovany byl údajně praprapraprapraprapraprapraporčíkpraprapraprapravnuk prapraprapraprapraprapdědečka Julia Caesara. Shodou okolností jsme v Římě potkali Pavla Nedvěda, jak jí pizzu. Myslím, že větší symbol Itálie jsme už vidět nemohli a tak Jarda usoudil, že je na čase změnit destinaci. Letělo se do Francie.

Do Francie jsme letěli hlavně proto, že tu na Sorboně působil jako profesor jaderné fyziky a chemie jeden dlouholetý Jardův kamarád. Jmenoval se Pascal Nascal a daroval na cesty Jardovi monochromatický zesilovač gravitačně indukčního magnetického pole. Myslím, že jsme nikdo nevěděli, k čemu to je. Dokonce bych řekl, že ani sám Nascal. No to je fuk… Paříž je velké město a my, abychom ušetřili, zapůjčili jsme si dvojkolo. Chtěli jsme omrknout památky, jako je ,,Ajfelovka" a ,,Vítězný voblouk"
Bohužel byl zrovna červenec a končil závod Tour de France… Poznali jsme to bohužel, až když nás pod Obloukem navlékali do žlutého trikotu a dávali nám na krk medaile a vavřínový věnce. A tak jsme byli jediní lidé v historii, kteří vyhráli Tour de France na dvojkole.

Po našem sportovním výkonu jsme se přesunuli trošku na jih. Do Španělska. Jako dopravní prostředek jsme si zvolili vlak. Už po přejezdu do Španělska však nastal problém. Hned za hranicemi železničář Pablo Hradlo přepnul špatně návěstidla a my museli do Madridu jet pumpovací drezínou. Celý zmožení neustálým ,,pumpováním" jsme vysedli v Madridu na hlavním nádraží a zapadli do nejbližší hospody, kde hráli ,,místní" Kelly Family. Chtěli jsme si dát španělskou specialitu a to ,,Španělské ptáčky" ale bohužel slovům ,,espaňa bird" nerozuměli. A když nám Kelly Family odmítli zahrát ,,Slavíky z Madridu" šli jsme zklámani na nejbližší vlak do Barcelony, kde Jarda pak od překupníka koupil asi za 1000 eur lístky na FC BARCELONU. Místa byla úžasná. Seděli jsme až v poslední osmsetpadesátédeváté řadě a o řadu níž seděl místní basketbalový klub, takže jsme z celého zápasu viděli jen krásné trapézové svaly jednoho z hráčů.
Čas nás bohužel tlačil a tak jsme se vydali letecky na černý kontinent. Přes Gibraltar do Maroka.

Ihned na letišti nastal obrovský problém, protože se zde údajně nesmí fotit. Což nám asi 30minut prudkými gesty vysvětloval místní voják jménem Nabil Prak. Po této nepříjemnosti jsme se v Maroku doslova ani neohřáli, protože jsme celou dobu strávili jen v klimatizované hale letiště. Poté jsme byli ze země vyhoštěni.

Letěli jsme teda až skoro na východ Afriky do Etiopie. Do kolébky vytrvalostních běžců, kde se každý druhý jmenuje Gebreselassie, každý třetí Bubende Kubende, každý čtvrtý Dubende Kubende, každý páty Kedlubende Kubende a když má Dubende Kubende bratránka, tak se jmenuje Březende Kubende. Kluci tu běhají každý den do vedlejší vsi pro čerstvé rohlíky a máslo. Nic na tom nemění fakt, že vesnice jsou od sebe vzdáleny asi 200 kilometrů a tak se kolikrát vrací až za dva, tři dny. Tenhle drill z nich dělá ty velké vytrvalce!! Každý se snaží být s nákupem co nejdřív doma a tak peláší co mu síly stačí. Sem tam nějakého Kubendeho sežere lev i s rohlíky a máslem, ale hold taková je dnešní Amerika…teda Afrika.
,,Dost už bylo Afriky, kde se běhá pro rohlíky" řekl Jarda a letěli jsme do Asie.

Naše první destinace byla Afghanistan. Každý druhý tu byl dle Jardových slov potencionální terorista a tak nosil vždy po ruce Nascalův monochromatický zesilovač gravitačně indukčního magnetického pole, aniž by věděl, k čemu je. Nakonec usoudil, že bude pro naši bezpečnost lepší, když jej vymění za Kalašnikovův automat vzor 1947 a tři vodní dýmky s tabákem.
Přešli jsme Afghánské hory až do nejlidnatější země. Do Číny.

Čekal jsem, že když je to nejlidnatější stát, že tu budu hlava na hlavě, rsp. Číňan na Číňanovi, který v chýši vyrábí Abebasky, nebo Najký, ale nebylo to tak hrozné. Zejména poušť Gobi, byla liduprázdná. Do nedávna jsem si myslel, že největší penis je na náměstí v Brně, ale v poušti Gobi, jsme viděli šulína daleko většího. Místní mu prý říkají Olgoj Chorchoj. A… myslím, že už ho nikdy nechci vidět… Bohužel si na něj občas vzpomenu při močení, aniž bych věděl proč… V jednom místě nám cestu přehradila nějaká zeď. Jarda pravil, že skrz ní nemůžeme a že ji obejdeme… šli jsme 21dní a nic…ta zeď byla docela dlouhá a velká… Byla to totiž velká Čínská Zeď…
Po návštěvě Číny jsme se přesunuli do Země, kde včera znamená již minulý měsíc a kde je všechno možný. Do Ruska!!

I když byl přelom Června a Července, tak došlo na Jardova slova, že se bude hodit sůl z Polska, kterou jsme si dovezli na zásobách jídla. Prostě v Rusku bylo opravdu všechno možný!! Ubytovali jsme se v jednom hotelu, který patřil ženě jménem Naděžda Michalahovna a v jejímž hotelu byli ubytování, jak Rusové, tak rusové, švábové, mravenci, mravenci v kredenci, štěnice, úplavice, pijavice a na spaní tu byly jen dřevěné lavice. V Novosibirsku jsme nasedli na vlak a jeli až na východ Ruska, abychom mohli do Japonska. Cestou jsme jeli polem a nicnekončícím žitem. Žito skončilo asi po 300 kilometrech. Pak začal ječmen, asi 100 kilometrů začínal ječmen a dalších 200 kilometrů končil.
Rusko je hold země neomezených možností.

V Japonsku jsme jedli suši, chytali Pokémony, jezdili vlakem z jedné části ostrova na druhej za 20minut a abychom zapadli do davu, koupili jsme si roušky. Potkali jsme na ulici roboty a robopejsky AIBO. Jejich otec, Japonský Inženýr Šin kan Sen, nám řekl rozsypaným čajem, že jeho firma Cyberdyne systems vyrábí ještě nějaké jiné roboty začínající písmenem T a že do dvou let spustí príma server jménem Skynet… No mám tušení, ze potom Japoncům nikdo neprodá už ani cihlu…

Z Japonska jsme letěli na západ. Teda na východ, ale pro nás Čechy na západ. Na divoký západ, do země Clinta Eastwooda, Old Shatterhanda a Vinnetoua. Do Spojených států Amerických.
Na letišti nás ihned zatkli, kvůli Kalašnikovovu automatu vzor 1947. Mysleli si, že jsme teroristi. Ani se jim nedivím, oba jsme se po celou dobu cest neholili a už od Maroka na hlavě nosíme FEZ. Měli jsme právo nevypovídat a cokoliv jsme řekli, bylo použito proti nám. Během našeho zadržování stihlo explodovat 5budov, 2auta, 1nákupní centrum, 3lidi, 5psů, 12koček, 2stánky s novinama a jedny klíče od motorky. Bruce Willis měl jen drobnou oděrku nad levým okem a Jackie Chan podvrtnutý kotník. Jako důležité se ukázalo to, že Jarda má v Americe známého právníka a nemusel nám být tak přidělen Americkou justicí. Nějaký Dick White. Ten nás ze všeho vysekal a pozval nás do vyhlášené restaurace v Philadelpihii. Dali jsme si místní specialitu hamburgr… Stihl pak kolem nás proběhnout Rocky a na bruslích projet Jarda Jágr. Tedy dva největší symboly Ameriky… Naše cesta z USA vedla na jih.
Do Mexika.

Dick White nám doporučil jednoho svého známého rančera a u něj jsme měli strávit víkend na krásném ranči. Tento velkostatkář se jmenoval Pedro don Esmi Vědro. Ovšem z krásného víkendu se stal horor. Jeho statek přepadl nějaký Calvera a Pancho Villa a nebýt zásahu Crise, Třeba Vina, Chicka, Bernarda, Brita, Harryho a Leeho, asi bych teď nepsal tyto řádky. ,,Kurva jak mně by se teď hodil ten Kalašnikovův automat vzor 1947" pravil Jarda schovaný pod sukní jedné mexické ženy při pohledu na westernovou řež. Já mu ze skříně jen odpověděl, že mně se tu líbí, ale serou mě molové… Jakmile jsme pochovali Bernarda, Brita a Harryho s Leem, dal nám Pedro don Esmi Vědro dva osly a klacíky se šňůrou na jejíchž koncích byly mrkve. Na těchto prostředcích jsme dojeli až do Limy. Odkud nás letadlo odneslo až do Evropy.
Do Finska.

Chtěli jsme před návratem domů vidět, jak vypadá polární noc. V nejsevernějším městě jsme si najali eskymáka ,,MAŠERA" který se honosil jménem Upilse Kofeinem. Spali jsme v iglů, lízali rampouchy, jedli sníh a když jsme se chtěli opalovat, tak jedině myšlenkou na Jana Palacha. Byla dokonce tak velká zima, že Upilse lovil ryby tím způsobem, že se vymočil na jedno z těch tisíců zamrzlých jezer, to jezero v místě, kam moč dopadla, roztálo a vykoukla ryba. Upilse ihned vytáhl hlen až z paty a mohutně plivl směrem k rybě. Tento ústy vržený ,,mrmel" zmrzl jak voda v konvičce z reportáže TV NOVA a tvrdým direktem omráčil rybu… Pro mě tato metoda byla daleko větší zážitek, než samotná Polární záře… Ale všechno krásné jednou končí a tak i Upilse přestal chytat ryby a mě dál trápil Pepíček ZÍMA.

Po pobytu za polárním kruhem jsme přes Polsko (kde jsme vrátili zboží, které mezitím stihlo prošvihnout dobu trvanlivosti) dojeli k nám. Domů. Do Čech. Do Brna.
Díky obcházení Velké Čínské zdi a pobytu ve vězení v USA, jsme celou výpravu absolvovali za 81dní. Žádnou sázku jako Willy Fog jsme neprohráli, ale zato jsme si dovezli plno zážitků a z Ruska i pár parazitů…
Pokud jste dočetli až sem, určitě jste poznali, že je konec.
Určitě jste také poznali, že ,,takto" na svět a jeho obyvatele nahlížíme v podstatě všichni Češi a… dost, já se nebudu pouštět do žádnejch větších rozborů a akcí, nejsem převlečenej… A má to být vtipný článek, tak závěrem snad jen…

To je směšné CHA CHA CHA
Tuze směšné CHA CHA CHA
Odpusťte mi CHA CHA CHA
Že se směji VÁM!!!

Předvolební sliby z roku 1964

18. dubna 2012 v 22:50 Krátké glosáže
Aneb kmnsmss.... je SVINSTVO a blčvc.... jsou SVINĚ

V.I.Lenin

17. dubna 2012 v 19:59 Krátké glosáže
Definitivní konec Vladimíra Iljiče Lenina během výročí jeho úmrtí.

Ze života

14. dubna 2012 v 14:21 Krátké glosáže

Jedna úsměvná historka ze života v restauračním zařízení.