Duben 2011

Bylo nás pět

28. dubna 2011 v 21:48 Ty ,,vtipné"
My lidé co spolu chodíme, zažíváme ruzná dobrodružství. Já, Ty, On, Ona, Ono. Jmenovitě Hugo Prašivý, Jára Snaživý, Leoš Větroš, Růžena Šípková a Yoko Ono. Všichni jsme členy spolku KKT (Klub Kamarádů Turistů. Někteří nás však hanlivě nazývají kokoty, k čemuž je prý ponouká ona zkratka) Naši otcové kdysi vystoupili ze strany a tak my, po jejich vzoru vystoupili z vlaku v Káthmandů, abychom pokořili nejnižší z nejvyšších osmitisícovek, kteráž se nazývá Šiša Pangma. Všichni jsme byli plně vyzbrojeni stany, spacími pytli (mužská část i vlastními pytli) kvantem řízků, paštik, chlebů a jiných jídel, které nám nabalily naše matky, které nezapomněli ani na karimatky. Dále jsme pak každý vlastnili čelovky, lana, nože, karabiny, osmy, mačky... jen Jára Snaživý při vší snaze vše zabalit dobře, nabalil své dvě perské kočky. Dále nám nechyběly sáčky na mačky a sáčky na sáčky na mačky a jako největší trumf byla láhev Kolalokovy limonády, kterou Leoš Větroš koupil za poslední české koruny na nádraží v Brně.
Po výstupu z vlaku však nastala závažná věc. Nikdo z nich nevěděl, jak se dostat z Káthmanů do hor.
,,Já se zkusím zeptat, ve škole sem se trošku učil Nepálsky" pronesl Jára Snaživý
Marná snaha, nikdo nerozuměl jeho nepálskému projevu o dvou slovech.
,,A co to zkusit Anglicky? Je to mezinárodní řeč, tou umí mluvit přece každý." pronesl Leoš Větroš
,,Dobře, tak se zeptej." řekl Hugo Prašivý, vůdce výpravy
,,Neumím Anglicky" hlesl zklamaně Leoš
,,To není možné, umí vůbec někdo v naší výpravě anglicky" tázal se energicky Hugo
,,Já kdybych se snažil, tak bych se snad mohl zeptat" špitl Jára Snaživý
,,No nic, budu to muset vzít do vlastních rukou" pronesl Hugo Prašivý
,,Hej jů men, hau wí gou tu d mauntyn?" zahulákal Hugo směrem k člověku s velkým batohem.
,,Vy jste češi?" odpověděl mužík jemuž Hugo adresoval svoji angličtinu.
Měli štěstí, druhý oslovený člověk v Káthmandů byl čechoameričan, nějaký Steel Iceax, který se zrovna chystal na vrchol nejnižší z nejvyšších osmitisícovek.
,,Tolik štěstí najednou, že jsme nezůstali doma a nevsadili si, mohli bychom být milionáři" ucedila mezi zuby Růžena Šípková
,,Kuš babo, zavři ústa, nebo budeš vyloučena z družstva a cestu domů si hledej jak chceš. Třeba po tmě, nebooo" hledal dlouho slova Hugo, až ho napadlo slavné souvětí, kterým si myslel, že to babě vážně nandal: ,,nebo za světla"
Steel Iceax byl rodilý horal. Ve Skalistých horách ho našli čeští rodáci z Písku, jak žije ve stádu divokých kamzíků. Přirostl jim k srdci natolik, že ho adoptovali a naučili ho lidským zvykům. Bohužel do dnes mu jeden zvířecí zlozvyk zůstal. Neustále dělá kamzičí bobky. Jak jsem psal, už od mala lezl (skákal) po horách a tak druhým domovem se mu po smrti rodičů staly Himaláje, kde vylezl na všech 14 vrcholů osmitisícovek nejen klasicky, ale i pozpátku. Pravda k vytvoření rekordu ,,VYLEZENÍ VŠECH 14ti VRCHOLŮ POZPÁTKU" mu chyběla Šiša Pangma, ale mezi odborníky se to bralo už skoro za hotovou věc. Nebýt výpravy z čech...

Zprávy z nalezeného deníku Steela Iceaxe:
Den 3 Dorazili jsme do základního tábora. Nikdy mi to sem netrvalo tři dny, ale ta výprava čechů mě dost zdržela, ale co. Jsou to krajani. Cestou mi Hugo vykládal na kolika osmitisícovkách už byl a vyjmenoval mi jich sedmadvacet. Mám pocit, že moji rodiče říkávali o těchto lidech, že se jim práší od huby.
Zprávy z deníku členů KKT
Den 3 To byl doslova pro mnohé pochod smrti. Nikoliv pro mě, pro člověka co byl na děvetadvaceti osmitisícovkách. Podepsán Hugo
Zprávy z nalezeného deníku Steela Iceaxe:
Den 4 Jako pokaždé, když jdu do hor stavím ,,ČORTEN"
Zprávy z deníku členů KKT
Den 4 Nějaké výpravě sem ukradla ,,ČORTEN" podepsáno Yoko Ono
Zprávy z nalezeného deníku Steela Iceaxe:
Den 5 Někdo mi ukradl ,,ČORTEN" asi maďaři, ti tu vždycky kradli. Hlavně sníh, že si ho dovezou domů. Pokusím se vytáhnout čechy trošku víš.
Zprávy z deníku KKT:
Den 5 Steel Iceax si něco vysvětluje s Maďary a pak nás bere na (jako on říká) první procházku do 6000 m.n.m zapsala Růžena Šípková
Zprávy z nalezeného deníku Steela Iceaxe:
Den 6 Přespáváme v prvním táboře, venku je -20, je to celkem pohodička, lezu jen v tričku. Dnes rozbijem druhý tábor, jsem zvědav, kdy s touhle partou zaůtočíme na vrchol. Nepříjemná situace pro členku naší výpravy, asi 3hodiny bezvládně visela na laně.
Zprávy z deníku KKT:
Den 6 Venku při ranním močení mi přimrzala moč k údu. Růžena Šípková dostála své přezdívky šípková Růženka, to když se v půlce kopce rozhodla prospat se na laně. Zapsal Jára
PS: Ztrácím deník Steela Iceaxe
PPS: ten člověk je cvok, jde celou cestu pozpátku.
Bohužel zde veškeré záznamy končí. Podle informací členů KKT proto, že zamrzl inkoust v plnícím peru, kterým dělali zápisky. Nutno říct, že paměť mají všichni členové dobrou a tak můžeme pokračovat ve vypravování. Pár dní po dosažení třetího vrcholového tábora (i přes veškeré prosby členů KKT se ani jednou nevrátili do základního tábora, jak bývá běžné) prohláslio jinak velice výmluvné Yoko Ono: ,,Já na to seru" a vytáhlo z batohu skládací kolo a odjelo za zvuku svého zpěvu. Slova zpěvu dle členů výpravy zněla takto:
Bicycle bicycle bicycle
I want to ride my bicycle bicycle bicycle
I want to ride my bicycle
I want to ride my bike
I want to ride my bicycle
I want to ride it where I like
Po této příhodě se Leoš Větroš odjistil a usadil na nedalekou ledabyle pohozenou kupu sněhu a jal se popíjet onu sklenici Kolalokovy limonády. Když v tom začal mohutný vítr hrát svoji hru a bez všech spolků, kolků i okolků sfoukl Leoše Větroše 4metry pod základní tábor. Růžena Šípková usedavě plakala, nikoliv pro něj, ale proto, že celou situaci (jak odjezd Yoko Ono na skládacím bicyklu, tak Větrošův souboj s větrem) zase zaspala. Její usedavý pláč přerušil až výkřik Járy Snaživého, který se zhrozil, že se dole nenamazal repelentem proti klíšťatům. ,,Seš blbej, nebo navedenej" zeptal se ho Hugo a pokračoval: ,,Viděl si někdy klíště s mačkama, cepínem a lanem? Kde by se tu vzalo. Věř mi, já už zdolal něco osmitisícovek přesně řečeno třicet. A ani jedno sem nepotkal" Poslední noc co strávili pod vrcholem byla pro zbylé členy výpravy krušná. Krom Růženy Šípkové, ta spala dál, ikdyž už ostatní dobývali vrchol (ale neodbočujme). V noci teplota klesla hluboko pod bod mrazu a jak pronesl Jára. Kdyby mohla klesnout tak hluboko, jak může klesnout člověk, tak by právě tak učinila v tuto chvíli, protože větší zimu sem nezažil. Steel Iceax zavelel k odchodu a tak si ani můžové ze zbytku české výpravy nevšimli, že Růžena stále spí a stan mizí pod přívalem nových sněhových vloček. Postřehli to, až dva metry od vrcholu. ,,Jéžiš Járo, vrať se pro ni, já doma slíbil, že na ni dám pozor" vykřikl Hugo a tak Jára Snaživý pelášil z kopce co mu síly nestačily. A tak vrchol Šiša Pangmy dobyl jen Hugo Prašivý a Steel Iceax, jehož ovšem při vrcholovém fotu nešikovně Hugo trefil cepínem do oka a Steel Iceax se po vzoru kutálející se sněhové koule kutálel dolů ze svahu. A tak jediným člověkem toho dne na vrcholu byl Hugo Prašivý, pro něhož to dle jeho vlastních slov byla už třicátátřetí osmitisícovka, na kterou vylezl.
Dle posledních zpráv z nalezených deníků se všem členům této expedice nic extra vážného nestalo.Zde jsou jejich další osudy:
Yoko Ono kousek od základního tábora jen spadl řetěz z kola a tak zbytek muselo dojít pěšky.
Leoš Větroš po nevyrovnaném boji s větrem dosedl jako větroň na ostrý kámen a tak má do dnes na zadku jizvu ve tvaru stejného blesku jaký má Harry Potter na čele.
Šípková Růžen(k)a zbytek výpravy (i její záchranu Járou Snaživým) prospala.
Jára Snaživý si pouze přivodil kýlu, když snášel metrákovou Růženu Šípkovou ze stěny Šiša Pangmy.
Steel Iceax nosí pásku přes oko jako Jan Žižka. Bohužel žádný důkaz o dobytí vrcholu neměl a tak se o dva dny později, kdy se jako sněhová koule dokutálel až do Káthmandů pustil do výpravy znovu a titul za ,,VYLEZENÍ VŠECH 14ti VRCHOLŮ POZPÁTKU" opravdu získal. Dle dostupných zdrojů jsou však jeho vztahy s Hugem Prašivým dosti chladné.
Hugo Prašivý po návratu do Čech sepsal knihu ,,Jak sem zdolal všech třicetdevět vrcholů Himalájí"

sVOboDNÍK

27. dubna 2011 v 21:13 | Ajkir |  Básně
Svobodník
Karel Jarolím nemám Hřeben

Na topole po večerce
svobodník píše Věrce.
Sviť, čelovko, sviť,
větev tlačí na mou řiť.

Píšu píšu svoji milé
že prožívám krušné chvíle.
Sviť, čelovko, sviť,
větev tlačí na mou řiť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek
na oběd mám karbanátek:
sviť, čelovko, sviť,
větev tlačí na mou řiť.

Zelené šaty, baret rudý,
mám tě rád, přec sem chudý:
sviť, čelovko, sviť,
větev tlačí na mou řiť."

Ráno, raníčko dívka vstala,
schránku celou prošmátrala.
Přišlo psaní? To je trik?
Ach to ten blb svobodník.

Ach nech ho, nech ho moje dcero,
každý ve vsi ví, že má malé péro.
Já měla zlý té noci sen,
že tvůj chtíč zůstal neukojen.

Kašli na něj je přec chudý,
nabrnkni si Kovandovic Rudy.
Jde o peníze přece jen,
nechoď, dceruško, ke kasárnám ven.

Nemá dceruška, nemá stání,
ke kasárnám vždy ji cos pohání,
ke kasárnám vždy ji cos nutí,
ani facebook jí po chuti.

Sotva ke kasárnám se přiblížila -
střepina ji hlavu rozpůlila,
a té mladičké dívčině
skončil život ve vteřině.


a pak na topole po večerce
vyrábí se pohřební věnce.

Podobnost s určitým literárním dílem je čistě náhodná.

Jarní báseň

5. dubna 2011 v 17:11 Básně
Za okny už jaro voní,
Franta péro v křoví honí.
Pozorujíc spolužačku,
jak si prsty mastí kačku.
Spolužačka Jarmila,
prsa si též dlachnila.
Franta z toho celý pryč,
ukojil tak již svůj chtíč.

Jak to je s větama?

4. dubna 2011 v 21:40 Ty ,,vtipné"
Každý z vás to určitě zná. Ony magické věty, které každodenně používáme, ale jejichž obsah si už tak plně neuvědomujeme. Například, když někomu něco slíbíme pod podmínkou, že ,,Až naprší a uschne" si ani neuvědomíme, že ke splnění slíbené věci je celkem blízko. Jednou sem takhle dobýval nejen severní pól zároveň s jížním, ale i srdce česko-maďarské slečny jménem Kenderešky Žereblešky, která mi pravila: ,,S tebou leda až naprší a uschne." Ke své smůle tuto větu pronesla v letním bouřkovém období, kdy se déšť se sluncem střídá jako hokejové formace pod vedením Lojzka Hadamčika. A tak se za pět minut po její větě přehnal liják a za dalších pět minut byla zem suchá, jak chlebem vytřený pekáč od nedělní kačeny. Pročež jsem zazvonil u jejich dveří se slovy: ,,Již napršelo a uschlo." Netušil jsem, že česko-maďarská žena má doma německo-amerického-pitbulteriéro-ovčáka a tak sem musel vzít ,,Nohy na ramena." Nevím, kolik z vás tuhle větu bere doslovně, ale já se o to v rámci svého článku pokusil. Marně! Zkoušeli jste si někdy dát nohu za krk? Kolik z vás to umí? Myslím, že bych vás napočítal na prstech třetí dvouprsté ruky fukušimského dělníka. No a schválně, kolik z vás, co to tedy umí, s tímto hendikepem zkoušelo běžet? Myslím, že je vás ještě míň. A pokud se o to vážně někdo pokoušel (nepředpokládám, že by to vážně někdo zkoušel) kam až jste doběhli? Já můžu s čistým štítem (a ponožkama taky) říct, že já uběhl 27metrů, což si myslím, že je nový světový rekord v běhu s nohama na ramenou. Pak sem sebou plácl o zem jak Petr Švancara ve velkém vápně a nebýt toho, že onen ,,Mestic pes" zrovna předtím snědl (Jirku) Pomeje, (a to podotýkám bylo dle mého názoru ,,počasí, že by psa ven nevyhnal") byl bych dopadl daleko hůř, než se silniční vyrážkou skupiny D (vyrážka na Držce). Cestou domů se počasí natolik zhoršilo, že každý z vás by řekl, že se venku: ,,čerti žení". Nevím, zda máte nějakou představu o životě, ale co já vím, tak je nebe a peklo. Do nebe chodí ti hodní, co mají kupříkladu svatbu v kostele apod. Do pekla pak ti darebáci a vořežpruti, do kterých pak píchaj čerti vidlema a šlahounama od kopřiv. Tudíž dva protipóly. Proto jsem nikdy nepochopil, jak se čerti můžou v kostele vůbec ocitnout, natož se tam pak ženit, když tam určitě mají zákaz vstupu pod pokutou degradace na čerta s hodností vraníka. Za tu dobu, než jsem stihl dojít domů, stihlo bohužel jen napršet, ale už nikoliv uschnout.
Doma, když viděli moji ,,držku", myslím, že se pokusili o něco, čemu se říká ,,lezly oči z důlku", ale ať na mě kouleli duhovkou, rohovkou, sítnicí, čočkou a sklivcem sebevíc, tak jim oči z toho důlku opravdu nevylezly. A to si myslím, že v tento okamžik jsem byl opravdu objektem, při kterém by vám vážně ty ,,oči z důlku vylezly" Pro vaši představu jsem vypadal asi jako vyflusnutá žvýkačka Ládi Růžičky po prohraném play-off s Třincem (aniž by ji během celé série vůbec vytáhl z úst). Závěrem vám tedy chci říct...no vlastně asi nic.
Možná přece jen něco. Nikdy to nezkoušejte jako já, zabývat se větama do větší hloubky, mohlo by se vám stát, že by vás odněkud mohli vyrazit jako ,,Namydlenej blesk." Ale to už snad někdy jindy, ještě teď mně při vzpomínce na bouřku a mýdlo cloumá tělem 750voltů.