Jak jsem cestoval do vesmíru

15. března 2011 v 22:20 | Já |  Ty ,,vtipné"
Jelikož je člověk tvor zvídavý. A jelikož se za člověka považuji a za tvora už tuplem, logickou dedukcí si vyvozuji, že zvídavý jsem vlastně také. Proto sem se ne ze zvědavosti, ale z logiky přihlásil do vědeckého výzkumu NovéAkreditovanéSmetištníAsociace. (Podle jednoho známého totiž mají ve svém vozovém parku samý šrot). Ono když se tam člověk přihlásí tak nemá hned vyhráno, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Vyhráno nemá vlastně ani když ho vyberou, alespoň tak mi to po zbytek výzkumného programu přišlo) Musí vás nejdřív vybrat CentrálníMozekNasa, což je prachobyčejná 486ka, která pomocí programu z PASCALU vybere náhodné uchazeče. Jelikož jsem však dítě štěstěny (a taky táty a mámy), byl sem vybrán pro cestu na měsíc. Doma jsem řekl, že pojedu na měsíc. Načež se mě táta zeptal: ,,A kam?" Pročež jsem pravil: ,,Na měsíc" Otec se stoickým klidem opáčil: ,,Neptám se na jak dlouho, ale kam" Já ještě se stoičtějším (fuj to je slovo!) klidem sem mu vmetl do ksichtu tu pravdu, že NA MĚSÍC. Nevím proč, ale mám pocit, že jsme si v tu chvíli mysleli jeden o druhém, že je idiot trefený minimálně cihlou gramáže jednoho kila do hlavy. Za pár dní mi přišly mejlem od vědátorů, radiátorů, vibrátorů, lokátorů, radiolokátorů a terminátorů z NASA pokyny. Nebyly to ani tak pokyny, jako přesný odjzed autobusu z Brna na Floridu. Nevím, zda jste někdy jeli autobusem několik desítek tisíc kilometrů, ale pro vaši informaci: ,,Já příště pojedu raději vlakem." Před vraty NASA mě vítal chlápek jménem Mike Litoris. Řekl mi, že poletím ještě s jedním vylosovaným na měsíc, kde provedeme hydromechanickyradiační měření. Jen ještě nejsou rozhodnutý, kdo z nás dvou bude ,,Hedkouč", že o tom rozhodnou testy, kterými projdeme. Pomyslel sem si, že to je konečně ten malý krok pro lidstvo, ale velký krok pro mě a že se musím snažit seč mi budou síly stačit a možná i o dvě až tři síly víc. Testy prý podstoupíme odděleně, abychom se navzájem nerozptylovali. Jako první test byl psychotest. Ukazovali mi na papíře různé obrazce a já měl říkat co mi připomínají. První obrazec co vypadal jako prase mi připomínal Jirku Paroubka, další obrazec co vypadal jako mamut mi připomínal labuť, třetí co vypadal jako labuť mi připomínal mamuta a poslední co vypadal jako vyhaslá popová hvězda mi připomínal Marka Ebena. Měl sem z toho dobrý pocit, protože když sem odcházel z místnosti, zaslechl jsem ono známé: ,,óóóó džízes" Asi přišli na to, že mám schopnosti jako Ježíš, což já vím už nějaký ten pátek. Pak jsem šel na takový ten test, kdy vás posadí do té prímovní centrifugy a zkouší jaké přetížení je vaše tělo schopno snést. Při mém testu se bohužel polámalo nejenom kolečko (a to se mnou orali celkem málo), ale i celé rameno a já i s kabinou skončil několik set mil na sever v Tennessee mezi bednama od whiskey. Podle toho asi usoudili, že další testy jsou netřeba, protože když prý přežiju tohle, přežiju i cestu do kosmu. Nasadili mi to fajnový funkční prádlo, na hlavu sem dostal helmu jak Jágr a na záda ten slavnej džetpek. Posadili mě do křesla v tom kokpytu a vedle mě......posadili prase?! Moje mozkovna marně hledala pro tuto situaci vysvětlení a řešení. Ono vystvětlení se dostavilo za chvíli. Prase si totiž začalo číst pokyny: ,,Vyveď raketu na oběžnou dráhu, doplň palivo na naší mezigalaktické stanici, hladce dosedni na měsíc a proveď hydromechanickyradiační měření." Chvíli sem hledal svoji spodní čelist u kolen. Po chvíli sem sebral všechny 4 pohromadě a přečetl si svoje pokyny: ,,NAKRM PRASE A NA NIC NESAHEJ!" Vydal sem zvuk asi jako Serena Wiliems při třetím setu ve finále US OPEN. Prase se na mě podívalo, strčilo klíčky do zapalování, odjistilo ruční brzdu, zařadilo jedničku a odletělo s náma do kosmu. Celou cestu mi hlavou vrtalo, proč ten počítač vybral zrovna mě a jediné na co jsem došel bylo to, že tam musela BÉT CHEBNÁ ELEKTRÓNKA É13 KATODA OLOMÓC. Po přistání na měsíci sem prase vykopl z kabiny a z trucu se zamčel v raketě. Marně mě prase prosilo, abych otevřel, že tam má přístroje pro hydromechanickyradiační měření, ale moje srdce bylo z kamene a to nejsem Roman Skamene, to by prase nepochodilo už vůbec. Nechal sem ho vydusit ve vlastní šťávě, až se mu za ušima dělaly škvarky a po hodině mu otevřel. Tentokrát sem však svoji spodní čelist hledal až u kotníků, praseti došel asi kyslík a natáhlo brka. Leželo tam jak po ráně z pistole od řezníka. Byl jsem sám! V Kosmu! Bez schopného prasete.....pilota. Řekl sem si, že nebudu nelida(neprase) a vykopu mu hrob. Vzal sem tedy náčiní na hydromechanickyradiační měření a začal čuněti kopat hrob. Po hodině lopotné dřiny, jsem zjistil, že bude lepší začít kopat někde, kde není tak tvrdá zem. Otočím se, abych kopal jinde a prase nikde. Vysokohorská nemoc blesklo mi hlavou. Halucinace! Jak by ne, tady jsem 384 403km nad mořem. To je několik set tisíckrát výš, než je Sněžka. Pak sem se podíval pořádně a kajuta do rakety byla zavřená a přes okýnko na mě dělalo prasečiny prase. Přemožen! Tady! Několik set tisíc kilometrů od země, kde malý krůček pro člověka znamená přemožení od prasete...Závěrem snad jen, ať se o tom nedozví Otýlie Vypouklá na níž po nocích myslím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama